Jdi na obsah Jdi na menu
 


Spisovatelé a jejich díla

29. 10. 2009
Neruda Jan DÍLO: fejetony (knižně) "Studie krátké a kratší, Žerty hravé i dravé, Obrazy z ciziny, Menší cesty" povídkové knihy "Arabesky, Povídky Malostranské" básnické sbírky "Hřbitovní kvítí, Knihy veršů, Písně kosmické, Balady a romance, Prosté motivy, Zpěvy páteční" dramatické pokusy "Ženich z hladu, Prodaná láska, Francesca di Rimini" Arabesky Balada česká (Balady a romance) Balada dětská (Balady a romance) Balada horská (Balady a romance) Balada májová (Balady a romance) Balada pašijová (Balady a romance) Balada stará (Balady a romance) Balada tříkrálová (Balady a romance) Balada zimní (Balady a romance) Doktor Kazisvět (Povídky malostranské) Doktor Kazisvět (Povídky malostranské) (2) Figurky (Povídky malostranské) Figurky (Povídky malostranské) (2) Hastrman (Povídky malostranské) Hastrman (Povídky malostranské) (2) Hřbitovní kvítí Hřbitovní kvítí (2) Hřbitovní kvítí (3) Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku (Povídky malostranské) Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku (Povídky malostranské) (2) Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, ... (Povídky malostranské) Knihy veršů Knihy veršů (2) O měkkém srdci paní Rusky (Povídky malostranské) O měkkém srdci paní Rusky (Povídky malostranské) (2) Pan Ryšánek a pan Schlegl (Povídky malostranské) Pan Ryšánek a pan Schlegl (Povídky malostranské) (2) Písně kosmické Povídky malostranské (rozbor) Povídky malostranské (souhrn povídek) Povídky malostranské (souhrn povídek) (2) Přivedla žebráka na mizinu (Povídky malostranské) Přivedla žebráka na mizinu (Povídky malostranské) (2) Psáno o letošních Dušičkách (Povídky malostranské) Psáno o letošních Dušičkách (Povídky malostranské) (2) Romance Helgolandská (Balady a romance) Romance italská (Balady a romance) Romance o Černém jezeře (Balady a romance) Romance o jaře 1848 (Balady a romance) Romance o Karlu IV. (Balady a romance) Svatováclavská mše (Povídky malostranské) Trhani Trhani (2) Týden v tichém domě (Povídky malostranské) Týden v tichém domě (Povídky malostranské) (2) U tří lilií (Povídky malostranské) U tří lilií (Povídky malostranské) (2) Večerní šplechty (Povídky malostranské) Večerní šplechty (Povídky malostranské) (2) Arabesky Povídková kniha poprvé vydána roku 1864. Do druhého vydání byly připojeny i drobné fejetony, které roku 1871 vyšly pod samostatným názvem Různí lidé. Arabesky vyjadřují kritický postoj vůči skutečnosti a zachycují především osudy lidí, které společnost vyřadila a izolovala. Neruda se snaží zachytit jejich individualitu, ale poukazuje rovněž na postižené sociální prostředí, ve kterém vyrůstaly. Důraz tak spíš než na dějovou linii kladl na povahové drobnokresbě postav. Často tak vycházel z vlastních zkušeností. Seifert Jaroslav (23.09.1901 - 10.01.1986) Jaroslav Václav Seifert se narodil 23. září 1901 na Žižkově v Riegrově (dnes Bořivojově) ulici č. 19 český lyrický básník, prozaik, publicista a překladatel otec: Antonín Seifert, narozen 23. 3. 1861 v Praze, vyučený zámečník, pak úředník, obchodník s obrazy, dělník v ortopedické dílně matka: Marie, rozená Borutová, se narodila 8. 9. 1873 v Kralupech nad Vltavou 1. 11. 1905 se narodila sestra Blažena vychodil šest tříd gymnázia, poté studií zanechal r.1919 debutoval verši v časopise Republika a začal svou žurnalistickou a literární dráhu ve dvacátých letech se stal spoluzakladatelem, členem a mluvčím uměleckého hnutí Devětsil r.1921 vstoupil do KSČ mezi 1922-29 působil jako redaktor Komunistického nakladatelství a knihkupectví v Praze na Perštýně redigoval řadu komunistických deníků a avantgardních časopisů (Rudé právo, Rovnost, Právo lidu, Nová scéna, Kytice) 19. 1. 1928 se na žižkovské radnici oženil s Marií Ulrichovou r.1929 podepsal spolu s dalšími předními levicovými spisovateli manifest proti Gottwaldovu vedení KSČ, za to byl ze strany vyloučen od roku 1930 byl členem sociální demokracie r.1936 byla jeho sbírka Ruce Venušiny poctěna státní cenou za písemnictví r.1946 se stal členem České akademie věd a umění r.1949 odešel do invalidního důchodu a žil pak jako spisovatel z povolání r.1955 získal za knihu Maminka státní cenu za literaturu r.1956 pronesl - s velkým ohlasem - kritický příspěvek na 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů byl těžce postižen chorobou pohybového ústrojí r.1966 byl jmenován národním umělcem r.1968 získal za knihy Koncert na ostrově, Halleyova kometa a Odlévání zvonů státní cenu za literaturu r.1968 byl zvolen předsedou rehabilitační komise Svazu československých spisovatelů r.1977 podepsal jako jeden z prvních Chartu 77 r.1982 byl jmenován členem Bavorské akademie krásných umění 11. 10. 1984 mu byla za "poezii, která svěží smyslovostí a mimořádnou vynalézavostí podává osvobozující obraz lidské nezdolnosti a mnohotvárnosti" udělena Nobelova cena za literaturu; cenu ve Stockholmu 10.12. jeho jménem převzaly jeho děti v září 1985 podepsal protestní prohlášení Charty 77 zaslané Evropskému kulturnímu fóru v Budapešti; podpis později pod nátlakem odvolal 10. ledna 1986 zemřel v pražské nemocnici na Strahově na selhání srdce z iniciativy F. Janoucha byla 11. 1. 1986 Nadací Charty 77 ve Stockholmu zřízena Cena Jaroslava Seiferta za nejlepší díla české a slovenské literatury, která nesmějí být publikována v Československu (po listopadu 1989 byl statut ceny změněn) ve svých literárních počátcích byl velkým proletářským bojovníkem (Město v slzách, 1921, Samá láska, 1923) poté přešel k poetickému okouzlení moderní civilizací (Na vlnách TSF, 1925) následně ve svém díle vyjadřuje cit k drobným darům života, k domovu a národní kultuře (Poštovní holub, 1929, Jablko z klína, 1933, Ruce Venušiny, 1936, Vějíř Boženy Němcové, 1940, Světlem oděná, 1940, Kamenný most, 1944) sbírka Přilba hlíny (1945) shrnuje dobu ohrožení a zápas o svobodu sbírky Šel malíř chudě do světa (1949) a Chlapec a hvězdy (1956) inspirované díly M. Alše a J. Lady v 60. letech jeho verše zdrsněly, rým se vytratil a z básní zaznívá melancholie; objevuje se motiv smrti, vzpomínky na dětství a mládí (Koncert na ostrově, 1965, Odlévání zvonů, 1967, Halleyova kometa, 1967, Deštník z Piccadily, 1979, Morový sloup, 1981, Býti básníkem, 1983) Maminka (několik básní) Maminka (několik básní) (2) Město v slzách Morový sloup Čítanka - Být básníkem Jarní Jaro, sbohem Morový sloup Pavučina (Maminka) Píseň o dětství (Chlapec a hvězdy) Píseň (Poštovní holub) Tatínkova dýmka (Maminka) Všecky krásy světa Eduard Štorch Volání rodu HLAVNÍ POSTAVY: Luba, Vlček, Špulíček DĚJ: Několik mužů z Čechova rodu se bavilo v chýši, když uslyšeli poplašné troubení. Celý rod se seběhl ke stráži. Společně vyšli na vrch, odkud je vidět velká část země. Na protějším kopci, kde nikdo nežil, uviděli silný dým, a proto se tam několik mužů vypravilo. Zpět se vrátili s mladým hochem, s ženou a malým tříletým chlapečkem. Všichni vypadali jako mrtví. Vždyť byla také ukrutná zima. V chlapečkovi poznal stařešina Čech syna jejich slévače Vlka. Když se totiž Čechův rod vydal hledat nový domov, rodina Vlka s nimi nemohla jít, protože byl starý Vlk nemocný. Ovšem slíbili, že jen co se Vlk uzdraví, přijdou za svým rodem. Ale Vlk brzy zemřel a jeho žena Luba se dvěma syny, dvanáctiletým Vlčkem a tříletým Špulíčkem, zůstala sama. Byla zima a oni se měli stále hůř a hůř. Proto se i v tak chladné zimě vydali se svými psy hledat svůj rod. Vlček se o vše staral, stal se jejich vůdcem. Měli před sebou spoustu překážek. Jednou z nich byla přemoci hlad, zimu a hroznou cestu sněhem, do kterého se stále bořili. Museli také uprchnout kupcům, kteří je chtěli obětovat a spálit se svým mrtvým kamarádem. Jen co přešli s mnohými nesnázemi přes zamrzlou řeku, jež je oddělila od zlých kupců, museli se bránit vlkům, kteří je napadli. Mezi nimi našel Vlček svého budoucího ochránce, divokého psa Divoše, který žil s vlky. Když už neměli co jíst, Vlček šel na lov. Tam ho zajal silný lovec, který ho odvlekl do tábora lovců. Když jim druhý den Vlček vyráběl z bronzu ostré hroty, což oni neuměli, a dělal, že je kouzelník, lovci se ho začali bát a on uprchl. Lovci ho ale pronásledovali. Proto šel k jeskyni, vstal a křičel na ně výhružně. Jeho hlas zaburácel. Řekl, že jsou tu s ním duchové. Ze skály se ozvaly divné zvuky, a proto lovci se strachem odešli. Vlček zjistil, že ony zvuky vydával Špulíček, jež se tu s matkou schoval. Společně vyrazili dále. Když ušli již pořádný kus cesty, na chvilku se zastavili. Tu na ně zaútočil kanec. Divoš se ještě s dalším psem vrhli na kance, když se přiřítilo několik vlků. Vlček svou rodinu chránil ohněm a o ostatní se postaral Divoš. Přešli ještě jeden kopec, ale Luba již dál nemohla. Vlček věděl od lovců, že jeho rod je blízko, proto řekl, aby Luba udržovala oheň a on se vydá na cestu sám s Divošem. Ovšem daleko nedošel. Byl také již slabý, a proto zapadl do sněhu a neměl sílu vstát. A tady je našli lidé z Čechova rodu. Teď žijí společně se svým rodem a jsou šťastni. Je jaro a stařešina Čech vystoupil na horu Říp. Vyzval lidi, aby jich několik šlo do staré vlasti a přivedlo sem ostatní z rodu, sem, do nového domova. Přihlásil se i statečný Vlček, který je od svého příchodu velmi uznávaný. Lovci mamutů Děti se bavily zajímavou hrou u potůčku. Stavěly hráz z kamení a dělaly si rybníčky ze zadržené vody. Pokoušely se také chytit malé rybičky. Umazaný Cebík se přitom převalil do rybníčku a teď brečí a prská vodu. Kukačka ho utěšuje a ukazuje mu hezké kamínky v potoce. Děti tu v písku nacházejí hojná lesklá zrnéčka, sem tam i větší žluté kousky. Krásně svítí a děti jich za malou chvíli nasbíraly hromádku. I v kamenech, z kterých stavějí hráze v potůčku, třpytí se lesklá zrnka. Děti běžely do tábora pochlubit se svým objevem. Ženy bez zájmu pohlédly na zlatá zrnka - vždyť nejsou k jídlu! - a usmály se na děti. Pak šly ještě nasbírat zásobu dříví na noc. Sova, přikládaje na oheň, také se musil dětem podívat na to, co našly v potoce. Vzal do ruky lesklý kov, potřásl zrnky v hrsti, čichal k nim, kousl do většího valounku, vyplivl jej a pak všechno zahodil. Hleděl si dále svého zaměstnání; vyrýval ostrým kamenem jakési čáry do sobí kosti. Zklamané děti se vrátily k potůčku. Už nesbíraly zlatá zrnka, jen z větších kusů rudy upevňovaly hráz, kterou prve započaly. Radovaly se, že hráz vodu vzdula, takže mohly skákat ve větší hloubce. Vody v potoce přibývalo víc a více. I křiku přibývalo. Ve vodě se míhaly sem tam drobné rybky a prchaly před dětmi, až se jejich hemžením povrch vody zdvihl. Někdy rybička vyskočila i nad hladinu. Veverčák vykřikl: "Jé, tady je ryba - ryba!" což znamenalo "veliká ryba". Všecky děti se hned ve vodě přikrčily proti proudu a začaly chytat ryby po medvědím. Veverčák, také sehnutý a s rozevřenými dlaněmi, číhal, až polekaná rybka vpluje mezi jeho ruce, aby ji rychle sevřel. Jednou tak pozoroval medvěda, jak předtím tlapami chytil rybu a potom s ní vyskočil na břeh. Ale rybka byla velmi hbitá a ostražitá - děti ji nechytily. I když Veverčák, Křikloun nebo Žabka měli už rybku mezi dlaněmi, vždy se jim vysmekla a uklouzla. Proto Veverčák po chvíli zvolal: "Hur - hur! Na ryby!" a rozběhl se k mělčině. Děti hned řetězem s ním a hnaly rybky před sebou. "Na břeh!" zavelel Veverčák. Řetěz dětí zastavil postup a obrátil se k břehu. Šplíchajíce a křičíce, zaháněly děti obklíčené rybičky na píščinu. Minehava Šťastná chvíle, dcera náčelníka rodu Medvědů žila celý svůj život v údolí u Velké řeky. Zlý duch se však na rody, které u Velké řeky pobývaly, rozzlobil a seslal na ně mor. Mnoho lidí zahynulo a tak se snoubenec Šťastné chvíle z rodu Bobrů rozhodl, že je čas z kraje odejít a najít si nový domov. Dívka ale nechtěla opustit rodnou zem, a proto byl Silný bobr nucen dívku unést. Šťastná chvíle po cestě onemocněla morem. Bobr ji tedy vysadil z lodi a zbaběle ujel. Dívka se však z nemoci dostala a spolu se svým psem putovala zemí a hledala nový domov. Narazila na osadu rodu Sokolů, kde ji přijali mezi své a dali jí jméno Minehava. Silný bobr spolu s obchodníkem s pazourky také přišel do osady Sokolů, kde chtěli obchodovat. Kupec však zemře a pazourkové pecky se ztratí. Silný bobr odcestuje do kraje, kde byl kupec náčelníkem a poštve rod proti Sokolům, kvůli "ukradeným" pazourkům. Ale v té době již do osady přichází také Sokolí Oko se svým společníkem Havranpírkem a přivádí sebou i své rody (Sokoly, Havrany). Připletou se do války mezi kupcovým rodem a Sokoly. Tedy neváhají a také pomohou vyhnat lupiče z osady. Tímto činem si zajistili, že oba rody směly bydlet na Pustém vrchu společně se Sokoly a Zubry. Minehava si vezme za muže Sokolí oko a ten se stane náčelníkem rodu. Silný bobr zemře a pazourkové pecky se nakonec objeví, takže rod se stane bohatým. Verne Jules (08.02.1828 - 24.03.1905) francouzský prozaik a dramatik nejpřekládanější francouzský autor založil tradici vědecko-fantastického autora SHRNUTÍ: Jules Verne se narodil r. 1828 ve francouzském Nantes. Odmalička projevoval vlastní představy o životě: do učebnic si prý čmáral fantastické stroje, dokonce i dýmajícího slona s mechanickým chobotem, učení ho nezajímalo - o to více času věnoval četbě. V jedenácti letech se pokusil utéct na moře, byl však v poslední chvíli zadržen a patřičně potrestán. Dlouhou dobu se věnoval praktickým povoláním (byl úředníkem, obchodoval na burze). Zájem o pokrok vědy a techniky ho však přivedl k rozhodnutí stát se zakladatelem "vědeckého románu". Neúnavně studoval. Na doporučení nakladatele svou tvorbu zaměřil na mládež. Verne napsal asi 63 knih (autorství některých z nich je sporné), z nichž dvě třetiny tvoří díla cestopisná, zbytek fantastická. Jejich literární úroveň značně kolísá, nejlepší je Verne tehdy, když krotí svou fantazii a důsledně se drží faktů, reálně domýšlí technický a vědecký vývoj. Jen těžko bychom ve Verneových dílech hledali "supermany" (až na vyjímku typu kapitána Nema) - jeho hrdinové jsou sice čestní, pracovití, hrdí a stateční, ale nedovedou nic, co by se nemohl naučit někdo jiný; využívají své znalosti a přirozené schopnosti. DÍLO: "Pět neděl v balóně, Cesta do středu země, Cesta na Měsíc, Děti kapitána Granta, Dvacet tisíc mil pod mořem, Cesta kolem světa za 80 dní, Tajuplný ostrov, Patnáctiletý kapitán, Dva roky prázdnin, Tajuplný hrad v Karpatech, Ocelové město, Vynález zkázy" Cesta kolem světa za 80 dní Dobrodružný příběh anglického džentlmena – nudného až běda – Philease Fogga, který není v životě naprosto k ničemu, ani sobě ani jiným neprospívá, jen jí, spí, chodí do klubu, kde se z nudy vsadí prakticky o celé své jmění, že objede svět za 80 dní. Cestu podnikne, ale ani jednou nevyhlédne ven do krajiny, neprohlédne město, prostě zase jen přežívá. Jede mnoho jízdními prostředky, vlakem, lodí, plachetnicí, kolesovým parníkem, sněžnými saněmi, na slonovi, jen snad neletěl balonem, vzducholodí ani nejel na koni. Doprovází ho sluha Proklouz, který hledal pána, kde bude mít klid; s Foggem musel hned odjet. Působí potíže na cestě, protože vstoupí do zakázané mešity, nechá se opít opiem a přináší tak trochu vzruchu do nudného děje života Fogga. Další postavou je detektiv Scotland Yardu Fix, který si neověří informace a stíhá Fogga jako těžkého zločince přes celý svět na útraty Yardu. Poslední postavou je paní Auda, indická vdova, která měla být upálena spolu s mrtvým manželem, ale Fogg ji zachrání. Když přijede do Londýna, myslí, že prohrál a nabídne Audě ruku, ona přijme, vyšlou Proklouze pro kněze a zjistí, že jeli proti času, takže mají jeden den k dobru - Fogg sázku vyhraje. Havlíček Borovský Karel (31.10.1821 - 29.07.1856) český novinář, spisovatel a politik narodil se v Borové u Přibyslavi v rodině kupce studoval v Německém Brodě a Praze po gymnáziu se po vzoru svého strýce nechal zapsat do kněžského semináře byl vyloučen ze semináře (pro nedostatečný prospěch), Borovský studuje sám, především českou literaturu, jazyky a literaturu slovanských národů seznámil se s P. J. Šafaříkem; na jeho doporučení odjíždí do Ruska (Moskvy) jako vychovatel jako vychovatel působil v rodině moskevského šlechtice, kde studoval ruskou literaturu měl neustále spory s J. K. Tylem; kritizoval jeho povídku "Poslední Čech" v roce 1846 převzal redakci Pražských novin a přílohu Česká včela založil Národní noviny v roce 1849 byl soudně vyšetřován po zastavení Národních novin začal v roce 1850 vydávat v Kutné Hoře týdeník Slovan za novinářskou činnost 1851 - 55 vyhoštěn do Brixenu, kde psal satiristické skladby zemřel na tuberkulózu; jeho pohřeb se stal protirakouskou demonstrací na jeho rakev položila B. Němcová vavřínový věnec propletený trním POCITY Z RUSKA: zpočátku byl okouzlen, ale byl zklamán ruským absolutismem roku 1844 se vrátil z Ruska začal překládat Gogola POBYT V BRIXENU: roku 1851 příjezd hmotně nestrádal když se po čtyřech letech směl vrátit do Prahy, byla jeho manželka Julie již pochována (umřela na tuberkulózu) DÍLO: epigramy "Církvi, Královi, Vlasti, Múzám, Světu" dojmy z Ruska "Obrazy z Rusi" satirické skladby "Tyrolské elegie, Král Lávra, Křest svatého Vladimíra" Tyrolské elegie Praha 1960, Státní nakladatelství dětské knihy, 1. vydání Jedná se o satirickou skladbu, která věrně líčí Havlíčkovu násilnou deportaci do Brixenu. Skladba se stává obžalobou bachovského Rakouska a poměrů po roce 1848. Jediným druhem básníkova vyhnanství je měsíc, ke kterému promlouvá. V básni Havlíček vypráví, jak byl v noci probuzen policií a tajně převážen přes celé Čechy. Zmiňuje se také o tom, že se jim v Rakousku mezi Reichnhallem a Weidringem splašily koně, policisté vyskákali a on zůstal sám v řítícím se voze. Nepokoušel se koně zastavit, věděl, že je „pod ochranou Rakouska“. Do Brixenu se nakonec dostal a musel zde žít tři roky, daleko od milovaných Čech. CITÁT Z KNIHY Sviť měsíčku, polehoučku skrz ten hustý mrak, jakpak se ti Brixen líbí?- Neškareď se tak! Nepospíchej, pozastav se, nechoď ještě spat: abych s tebou jen chvilinku mohl diškurýrovat. Nejsem zdejší, můj měsíčku. toť znáš podle křiku; neutíkej, nejsem treu und bieder, jsem zde jen ve cviku. Epigramy Král Lávra Král Lávra (2) Křest svatého Vladimíra Křest svatého Vladimíra (2) Křest svatého Vladimíra (3) Tyrolské elegie Tyrolské elegie (2) Petiška Eduard (14.05.1924 - 06.06.1987) š narodil se 14. května 1924 v Praze v Praze také vystudoval gymnázium a filozofickou fakultu od roku 1948 žil v Brandýse nad Labem básník, prozaik, autor knih pro děti a mládež, dramatik, esejista a význačný překladatel klasických básníků a pohádek z němčiny vstoupil do literatury po 2. světové válce a vytvořil rozsáhlé dílo začíná jako básník reflexivní lyrikou napsal 70 knih, z nichž některé byly přeloženy do více než dvaceti jazyků ve svých prozaických dílech se zabývá mezilidskými vztahy v poezii navázal na F.Halase. Posupně v jeho tvorbě zesílil rys civilní prostoty a intelektuálně kontrolované obraznosti. Lyrizovaný ráz mají i prózy zabývající se generačně pojatými psychologickými a mravními konflikty. snažil se psát tak, aby jeho dílo bylo srozumitelné pro co nejvíce čtenářů zemřel 6. června 1987 Daidalos a Ikaros (Staré řecké báje a pověsti) Faethon (Staré řecké báje a pověsti) Faethon (Staré řecké báje a pověsti) (2) Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze Staré Prahy Gýges a prsten (Staré řecké báje a pověsti) Hérakles (Staré řecké báje a pověsti) Hérakles (Staré řecké báje a pověsti) (2) Oddyseovy cesty (Staré řecké báje a pověsti) Orfeus (Staré řecké báje a pověsti) Orfeus (Staré řecké báje a pověsti) (2) Potopa (Staré řecké báje a pověsti) Potopa (Staré řecké báje a pověsti) (2) Potopa (Staré řecké báje a pověsti) (3) Prométheus (Staré řecké báje a pověsti) Prométheus (Staré řecké báje a pověsti) (2) Příběhy, na které svítilo slunce Příběhy starého Izraele Sisyfos (Staré řecké báje a pověsti) Staré řecké báje a pověsti Staré řecké báje a pověsti (několik bájí) Staré řecké báje a pověsti (několik bájí) (2) Staré řecké báje a pověsti (několik bájí) (3) Trójská válka (Staré řecké báje a pověsti) Příběhy starého Izraele Kain a Ábel Adam a Eva měli 2 syny. Starší, Kain, se stal rolníkem a mladší, Ábel, pastýřem ovcí. Když bylo třeba přinést Jahvovi zápalnou obět, lstivý Kain si ukryl nejlepší část úrody pro sebe. Ábel naopak obětoval nejtučnější ovce. Jahve přijal Ábelův obětní dar, ne však dar Kainův. Kain na bratra žárlil a začal ho nenávidět. Toužil po zámince, aby mohl bratra napadnout a zabít. Jednou se Ábelovi zatoulala ovce na Kainovo pole. Kain se rozzuřil a se zaťatými pěstmi se vrhl na bratra. Když ale Kain začal cítit svou porážku, prosil bratra, aby mu neubližoval. Sotva Ábel pustil Kaina a zvedl se ze země, mrštil Kain kamenem a rozbil Ábelovi hlavu. Ábel klesl na zem mrtev. Jahve to viděl a zeptal se ho, zda Ábela neviděl. Kain samozřejmě odvětil, že Ábela neviděl. Avšak bůh znal pravdu. I potrestal Jahve lstivého Kaina znamením na čele, podle kterého ho každý pozná. Nikdo mu však nesmí po sedm pokolení smrtelně ublížit, jinak ho stihne trest sedmkrát větší. O Jonášovi a velrybě Jahve rozkázal svému proroku Jonášovi, aby odešel do Jeruzaléma a prorokoval zánik města. Lidé se zalekli a upustili od rozmařilého a nespravedlivého života. Proto se nad nimi Jahve slitoval. Proroctví se nenaplnilo a Izraelci nazvali Jonáše falešným prorokem. Po čase rozkázal Jahve proroctví zkázy ve městě Ninive. Jonáš se však obával, že lidé se napraví a opět ho nazvou falešným prorokem. Raději nastoupil na loď, která plula hodně daleko. Tu se zvedla vichřice, moře se rozbouřilo a vlny ohrožovaly loď. Lodníci ponořili Jonášovi nohy do vody. Moře se ihned utišilo. Vhodily tedy Jonáše do vody, moře se uklidnilo a loď plula rychle k cíli. Jahve poslal Jonášovi velikou rybu, která ho spolkla. Jonáš se pohyboval v jejím břiše jako v místnosti. Jonáš zachránil velké rybě život a ta mu za to umožnila vidět podmořský svět. Proto vyslal Jahve malou rybu, která ho spolkla, aby neměl tolik prostoru. Jonáš začal Jahva prosit, a on se nad ním slitoval. Jonáš se vydal prorokovat zkázu do Ninive. Lidé začali litovat svých činů a Jahve se rozhodl odložit trest o 40 let. Jonáš odešel z města a ulehl v pustině. Přes noc nechal Jahve vyrůst strom, jenž chránil Jonáše před úpalem. Druhý den však strom uschnul. Jonáš plakal nad zničeným stromem, který nesázel, nehnojil ani nezaléval. Ale Jahve se měl slitovat nad rozlehlým městem Ninive? Jonáš poznal, že v něm naříkalo sobectví a ješitnost. Krásná Judit Nejvyšší Nabukadnesarův velitel, Holofern, se zmocňoval bojem některých království. Izraelci začali opevňovat svá města a chystali se Holofernovi postavit na odpor. Holofern objevil potrubí, kterým vede do města voda a dal jej zpřetínat. Obyvatelé trpěli žízní a nedostatkem vody. Chtěli se vzdát, avšak předáci se rozhodli ještě 5 dní počkat. To se dozvěděla mladá žena, Judit, která nebyla zvyklá vkládat starost o vlastní osud na cizí bedra. Rozhodla se zachránit své město. Slavnostně se oblékla, ozdobila se náramky, prsteny a náušnicemi, služebné dala měch vína a bohatou úrodu, aby je vzala s sebou na cestu. Judit nesla svou krásu do boje jako voják zbraň. Dostala se díky své kráse až do Holofernova stanu, kde přesvědčovala velitele o brzké záhubě města. A proto se prý raději přidá na jeho stranu. Holofern jí přidělil stan, který mohla obývat. Judit ho prosila jen o to, aby v noci mohla samovolně opouštět tábor a rozmlouvat se svým bohem. Čtvrtého večera pozval Holofern Judit do svého stanu, aby s ním hodovala. Judit zůstala sama v stanu s Holofernem, kterého zmohlo množství vína, jenž ten večer vypil. Judit odvázala meč a sťala Holofernovi hlavu. Zabalila ji do plátna a opustila tábor. Vrátila se do města a zavěsila hlavu na městské zdi. Ráno Izraelští zaútočili na nepřítele, jenž se bez svého velitele obrátil na útěk. VLASTNÍ NÁZOR: Vyprávění o stvoření světa a jeho dalšího počínání mne velmi zaujalo, a možná i proto se mi kniha lehce četla a příběhu jsem lépe porozuměla. Některé příběhy měly strhující děj, jenž většinou vyústil zásahem boha. Což se mi nezdá být moc reálné. Jestliže by bůh měl v dnešní době zasáhnout vždy, když se lidé chovají pohoršeně a nespravedlivě, život na Zemi by už zřejmě neexistoval. Přesto jsou tyto příběhy známy téměř všem. Proto by nebylo špatné, kdyby se z nich lidé poučili a aspoň z části se jimi řídili. Jirásek Alois (23.08.1851 - 12.03.1930) český romanopisec a dramatik studoval gymnázium v Broumově, ale odmaturoval v Hradci Králové učil se polsky a rusky, ve volných chvílích krásně kreslil z finančních důvodů studoval na filozofické fakultě celý život se přátelil s Mikolášem Alšem, který mu radil v oblasti výtvarného umění po studiu odešel do Litomyšle, kde pracoval jako středoškolský profesor v roce 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů, v němž požadovali spisovatelé samostatnost naší země chvíli pracoval v senátu SHRNUTÍ: Alois Jirásek se narodil v roce 1851 ve východočeském Hronově (město si slavného rodáka připomíná pravidelným divadelním festivalem). Pocházel ze starého selského rodu. Po absolvování gymnázia vystudoval historii v Praze, poté až do roku 1888 působil jako středoškolský učitel v Litomyšli (pro svůj vypravěčský talent patřil k oblíbeným kantorům); pak se vrátil do Prahy. Od 70. let publikoval drobné prózy s historickými náměty, postupně dospěl až k rozsáhlým románovým cyklům; psal také divadelní hry. V 90. letech - už jako uznávaný autor - na popud redakce časopisu Mladý čtenář zpracoval některé pověsti vztahující se k národní minulosti. Vycházel především ze záznamů z Kosmovy kroniky (vznikla na počátku 12. století) a z kroniky Václava Hájka z Libočan (ze 16. století). Jiráskovo zpracování českých pověstí patří dodnes k umělecky nejpůsobivějším. Jednotlivé příběhy vynikají zajímavým, často přímo dobrodružným dějem i smyslem pro spravedlnost. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA TVORBY: dějiny chápal jako František Palacký => dějiny tvoří lid, převažuje kolektivní hrdina převažují mužské postavy - v jeho románech se objevují pouze 2 ženy (Zdena z Hvozdna - PROTI VŠEM a Maria - BRATRSTVO) nedostatečná propracovanost psychologie jeho postav dobře charakterizoval dobu - liboval si ve válečných scénách, používal archaismy a historismy dílo má podobu volně skládané kroniky DÍLO: románové cykly "Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo, Temno, Psohlavci, F. L. Věk, U nás" historická díla romantická "Na dvoře vévodském, Poklad, V cizích službách, Skály" historická díla idylická "Maryla, Záhořonský hon" historická díla psychologická "povídky Svědomí, Mudrcové, Zemanka" historická díla pro mládež "Z Čech až na konec světa, Staré pověsti české" novely "Filozofská historie, U rytířů, Na staré poště" divadelní hry "Vojnarka, Otec, Emigrant, Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč, Lucerna, M. D. Rettigová" próza "Druhý květ, Na ostrově" memoáry "Z mých pamětí" F. L. Věk - díl I. F. L. Věk - díl I. (2) F. L. Věk - díl II. F. L. Věk (všechny díly) F. L. Věk (všechny díly) (2) Filozofská historie Filozofská historie (2) Filozofská historie (3) Filozofská historie (4) Lucerna Na dvoře vévodském Poklad Psohlavci Psohlavci (2) Skaláci Staré pověsti české Staré pověsti české (2) Staré pověsti české (3) Staré pověsti české (4) Na dvoře vévodském Na náchodský zámek přijíždí vévoda Petr Kuronský a Zaháňský s manželkou Annou Karolinou Dorotou a dcerami: Marií, Kateřinou, Johanou a Dorou. Učitelem princezen je jistý Arnoldi. Pro svoje vystupování a svůj vzhled je oblíbený, zvláště u vévodkyně a Johany, která je do něj zamilovaná. Arnoldi je ale ve skutečnosti vychytralý podvodník toužící po moci a bohatství. Na zámek přichází mladý Antonín Hlasivec. Stane se sekretářem a oblíbencem vévody. Antonín je spravedlivý vlastenec, který se snaží prosadit zrušení roboty, ale musí bojovat nejen s prohnaným Arnoldim, ale i se samotnou vévodkyní. Intriky proti němu strojí i vrchní Vrána, který je ve skutečnosti Antonínův otec a chce si vzít jeho milou Elišku za ženu. Ačkoliv to vypadá beznadějně, Antonínovi se podaří nemožné; s pomocí svých přátel, "slepého mládence" Valentina Kochana a Holuba, usvědčí zlotřilce a vévodu přimějí zrušit na náchodském panství robotu. Arnoldi prchne, Vrána je vyhozen, Eliška se může provdat za Antonína. Kamarádka Johany, Mařenka, dcera místního učitele, se usmíří s Jozífkem.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář